Současný stranický systém v ČR
Prvního března 2023 proběhla v Pirátském centru v Praze diskuse, organizovaná Institutem Π a věnovaná Pirátům na politické mapě ČR. A to jak ve smyslu geograficko-demografickém, tak ve smyslu čistě politickém. Tedy pokud jde o pozici Pirátů vůči ostatním politickým stranám.
V návaznosti na tuto diskusi se zde budeme věnovat obecnému vymezení toho, jak o stranách mluvit, jak je srovnávat, a jak teoreticky vysvětlovat jejich relevanci pro voliče. Pochopitelně, takových způsobů je víc. Zde se budeme soustředit na jeden, jímž je teorie stranických systémů. Strany se totiž ucházejí o hlasy voličů ve vzájemné soutěži. Neexistují tedy bez kontextu, tvořeného konkurenčními stranami v týchž volbách.
Sousloví stranický systém označuje v politologii specifický podobor, zabývající se stranami více či méně čistě jako vzájemně diferencovanými prvky, přičemž za předmět zkoumání se považují pouze relevantní uskupení[1].
Tento pohled na politické strany a jejich úlohu je přínosný v následujících ohledech. Strany jsou zde chápány jako omezená sada, která představuje politickou nabídku. Tím se myšlení teorie stranických systémů svou povahou blíží klasickému strukturalismu, s kterým se setkáváme v de Saussurově Kurzu obecné lingvistiky[2]. Strany lze chápat v příslušné úrovni abstrakce jako vyjádření, mezi jejichž prvky existují syntagmatické (navazování) a paradigmatické (komplementarita) vztahy. Teorie stranických systémů má tedy svou povahou blízko k sémiologii[3]. Ze sémiologického úhlu pohledu by se řeklo, že stranický systém představuje strukturu odpovědi společnosti na otázku čím máme být. Taková odpověď pochopitelně nikdy není jednoznačná ani definitivní. Je taková, jakou si je společnost v danou chvíli (v posledních volbách) schopna dát. Teorie je tu pak od toho, aby pomohla pochopení toho, jak společnost k této reprezentaci představy o sobě samé dochází.
Již sama teorie stranických systémů má ovšem zjevnou interpretační sílu. Zároveň má jistě své slabiny, které poukazují k důvodům, proč se o tuto metodologii nelze v politické strategii ani v politologii opřít zcela bezvýhradně, bez toho, že by byly jiným způsobem, na základě jiných přístupů, adekvátně popsány podstatné vnější faktory, které do stranického systému vždy vstupují.
Co patří do stranického systému?
Stranický systém může svou povahou přesahovat prosté zastoupení ve Sněmovně. V teorii i voličské praxi je nicméně poměrně jasná shoda na tom, že pouze omezený počet stran je v dané chvíli v systému relevantní.
Relevance strany je tvořena jednak prostým počtem jejích podporovatelů nebo zvažujících, z nějž plyne možnost volebního úspěchu, ale také potenciálem uzavírat koalice a dohody, tedy fungovat v systému.
Zastoupení ve Sněmovně je pak podstatné v mnoha ohledech. Strany, zastoupené ve Sněmovně, jsou takřka automaticky relevantní i ve volbách do jiných orgánů a na jiných úrovních. Neplatí to pochopitelně beze zbytku, vzhledem k tomu, že v ostatních volbách se často uplatňují jiné volební systémy, voličská účast je velmi různá a v případě komunálních voleb nejsou ani nejsilnější parlamentní uskupení schopna stavět kandidátky ve všech místech. Přesto je právě zastoupení ve Sněmovně možné považovat za základní kritérium relevance strany v systému. Má největší vliv na její financování a ve srovnání se zastoupením v jiných orgánech i na ostatní volby. Naopak na příkladech někdejších sněmovních stran, které o toto zastoupení přišly, tedy ČSSD a Zelených, je možné pozorovat naprostou ztrátu relevance jak ve smyslu propadu voličské podpory a pokračující ztráty zastoupení v jiných orgánech, tak pokud jde o schopnost fungovat v systému a uzavírat dohody či koalice. Například v posledních volbách do ZHMP tyto dva subjekty nakonec utvořily společnou předvolební koalici s dalšími dvěma zcela marginálními uskupeními. To ukazuje, že v danou chvíli nebyly schopny překročit kvórum ani společně, a také, že jejich potenciál dohod a koalic ležel zcela mimo pole relevantních politických stran.
Ačkoliv se tedy můžeme v zásadě při výčtu relevantních stran či politických uskupení omezit na ty, které jsou ve Sněmovně zastoupeny, zbývá nám vyřešit dva problémy. Jedním je problém jejich počtu, druhým pak úloha SPD, respektive otázka, zda lze SPD považovat za součást stranického systému, nebo jde o antisystémovou stranu.
Podstatným definičním rysem stranického systému je totiž počet relevantních stran. Kolik jich vlastně máme?
Systém stran versus systém koalic
Pokud za měřítko považujeme počet úspěšných volebních kandidátek, pak se do Sněmovny dostala čtyři uskupení. Pokud jde o počet poslaneckých klubů, je jich ve Sněmovně sedm. Podstatné je zde zhodnocení úlohy předvolebních koalic SPOLU a PirStan. Obě koalice i výsledná vládní koalice pěti stran - či dvou koalic - jsou tvořeny subjekty, zastupujícími často velmi odlišné zájmy.
Současná politická scéna v České republice tedy může být z hlediska teorie stranických systémů chápána dvojím způsobem. Buďto jako systém čtyř volebních uskupení, nebo jako pluralitní systém sedmi stran. Dalším podstatným rysem je jasné funkční rozdělení sněmovní politiky na dva bloky, z nichž jeden je tvořen dvěma vládními volebními bloky, respektive pěti stranami, a druhý dvěma opozičními uskupeními. Pokud vyjdeme ze samotné teorie stranických systémů a pokusíme se tyto dva politické tábory charakterizovat z například z hlediska teorie konfliktu[4], dojdeme také k zajímavému zjištění, že mezi 22 subjekty, kandidujícími ve volbách do Sněmovny 2021, se drtivá většina snažila oslovovat právě tu část voličského spektra, kterou ve finále zastupují dvě opoziční strany, zatímco k voličům pěti koaličních stran se v nějaké míře mimo dvě úspěšné předvolební koalice obracely v zásadě jen dvě výše uvedené, momentálně politicky nepříliš relevantní strany, ČSSD a Zelení. A to ještě s výhradou, týkající se zařazení ČSSD, která sice částečně usilovala o přízeň voličů dnešního „vládního tábora“, v minulém funkčním období ovšem stála politicky na opačné straně.
Dynamika systému: dva soupeřící subsystémy, dvě odlišné představy politiky
Zatímco „vládní“ část systému je tedy velmi pluralitní, pokud jde o počet relevantních stran, je v této části systému voličská podpora současně velmi koncentrovaná - dělí se v zásadě pouze mezi pět relevantních stran (snad s jistým potenciálem rozšíření o jednu nebo dvě další strany). Politická relevance celého vládního bloku je tedy ve výsledku vyšší vzhledem k pluralismu, schopnému obsáhnout většinu aspirací příslušné části společnosti.
Oproti tomu „opoziční“ část systému se vyznačuje tím, že relevantní uskupení jsou zde pouze dvě, ale významná část hlasů, které ve volbách propadly, protože směřovaly k neparlamentním stranám, patrně patřila právě do spektra, které se tyto dvě strany snažily oslovit. Tato část systému má tedy spíše povahu boje subjektů o hegemonii[5], jehož výsledkem je poměrná ztráta relevance celého politického bloku.
Pokud bychom posuzovali vládní a opoziční uskupení jako dva samostatné stranické systémy[6], pak bychom v teorii stranických systémů hovořili v případě vládního systému o systému pluralitním, zatímco v poli opozice o jasně polarizovaném systému dvou stran[7].
Paradox: Antisystémovost jako prvek dynamiky systému?
Tento pohled nás vrací k problému SPD. Jedná se o součást stranického systému, nebo o antisystémovou stranu? Měřítkem v teorii stranických systémů, která neposuzuje ambice stran ve vztahu k ústavnímu pořádku, je koaliční potenciál. Kdo ho nemá, je politicky irelevantní. SPD dosud nebyla součástí žádné vládní koalice a potud bývá za antisystémovou stranu považována. Zároveň je ale zřejmé, že právě hlasy SPD držely u moci vládu v minulém funkčním období, což z této strany činí stranu nesmírně relevantní. Současně nelze vyloučit buďto zapojení SPD do koalice s ANO nebo nějakou další smlouvu o toleranci vlády ANO v případě volebního úspěchu dnešního opozičního bloku v některých budoucích volbách. Z tohoto hlediska je tedy třeba SPD chápat jako integrální součást stranického systému. Antisystémovou povahu lze z hlediska koaličního potenciálu, a tím spíše z hledisek jiných metodologií, jako například z hlediska vztahu k základním rysům ústavního pořádku, připisovat v jisté míře celému opozičnímu bloku. Což ovšem zároveň znamená, že v naprosto stejné pozici z hlediska systému by se nacházel blok pěti vládních stran, pokud by volby dopadly jen o několik procent hlasů jinak.
Zároveň je pozice SDP zajímavá tím, že ve vztahu k současným vládním stranám má tato strana nulový koaliční potenciál, zároveň ale v jistém smyslu nyní funkčně zastupuje odpor k hegemonii jediného uskupení mezi opozičními stranami, zatímco hnutí ANO jasně usiluje o totální dominanci přinejmenším na své straně popsaného systémového dělítka.
Pluralismus kontra polarizace
Stranický systém v České republice lze tedy v tuto chvíli charakterizovat jako pluralitní, respektive jako extrémně pluralitní[8]. Tím se potvrzuje obecný předpoklad, že poměrné hlasovací systémy favorizují pluralitní stranické systémy[9]. Jedná se ale o vyčerpávající funkční popis systému? Lze na tomto základě vyslovit pravděpodobné volební hypotézy? V jistém, jasně vymezeném smyslu, ano. Například lze rozumně předpokládat, že povaha volebního systému činí velmi nepravděpodobnou možnost volebního zisku jednotlivého uskupení, který by umožnil sestavení jednobarevné většinové vlády. To nám ovšem samo o sobě pokud jde o povahu a perspektivy české politiky zase tak mnoho neříká.
Na výše řečeném se totiž ukazuje vnitřní dynamika systému, která má povahu soupeření dvou vzájemně antagonistických tezí, týkajících se toho, jaká má česká politika být, dvou zcela odlišných přístupů k politice: pluralismu a polarizace. Toto soupeření do jisté míry reflektuje základní skutečnost, že máme pluralitní ústavu a polarizovanou společnost. Jde ale o jakousi výmarskou zkoušku odolnosti politiky vůči zásadní změně ve společnosti?
-
Za stěžejní text teorie stranických systémů se dnes obecně považuje: SARTORI, G. Strany a stranické systémy - Schéma pro analýzu. česky 2005.
↩ -
Ferdinand de Saussure definuje znak jako součást systému. Viz SAUSSURE, F. de. Kurz obecné lingvistiky. česky 1989
↩ -
Roland Barthes využil de Saussurovy strukturální lingvistiky jako rámce posuzování mimojazykovým skutečností. Viz Barthes, R. Základy sémiologie. česky v: Kritika a pravda, 1997.
↩ -
Sociologie konfliktu má dlouhé dějiny, počínající přinejmenším Marxem. Za nosný se v současné době považuje článek: LIPSET, S. M. - ROKKAN, S. Cleavage structures, party systems, and voter alignments: an introduction. 1967
↩ -
Za hegemonní označuje Sartori takovou stranu, jejíž zastoupení v systému vede k faktické marginalizaci úlohy ostatních stran nebo uskupení až v míře, kdy jsou na vládnoucí straně a její moci závislé. O něco slabší je systém s predominantní stranou, v němž sice také dominuje pouze jedna strana, ale ostatní strany fungují svobodně a mohou vládnoucí moc ve volbách hypoteticky vystřídat. O termín by zde tedy bylo možné vést spor, směr k absorbování nejprve příslušného elektorátu a posléze celého systému lze ale u ANO pozorovat.
↩ -
V současné době se celá parlamentní opozice chová do jisté míry antisystémově - viz obstrukce. Totéž naopak příležitostně vytýkal pěti opozičním (dnes vládním) v předchozím funkčním období Andrej Babiš.
↩ -
Místo stranického systému bychom hovořili o polaritě dvou odlišných systémů. Pluralitního systému stran, chápajících sebe sama jako demokratické, a polarizovaného systému stran, prezentujících se jako vlastenecké. To by odpovídalo i funkčním vztahům uvnitř těchto dvou systémů - silně partikulárnímu hodnotovému vymezení stran pluralitního subsystému, spojenému s komplikovanou, leč fungující, širokou koalicí na straně jedné; silně polarizující politice obou stran opozičního bloku, jak ve vztahu k vládě, tak k sobě navzájem.
↩ -
Sartori nazývá extrémně pluralitním systém, v rámci nějž hraje důležitou roli pět až osm politických uskupení.
↩ -
Viz např. DUVERGER, M. Political Parties. 1954.
↩